Jako blesk to sjelo
v srdce hloub;
zardělo se čelo,
národ ztrnul v sloup.
Slovo jako dýka
vražedné,
jak tě ve prach smýká,
s Bohem, drahý sne!
Bylo komedií,
bylo lží,
která lid jen zpijí,
na tom nádraží.
S Osvoboditelem,
to byl klam,
však jsme po snu smělém,
kde jsme byli, tam!
Národ, jak jsme byli,
bez vlasti,
státu, jejž jsme snili,
pouhou součástí.
Každý národ světa
má svou zem,
jenom naše je ta,
jež je Švýcarskem!
Každý vlastní střechu
dědičnou,
jen ty nemáš, Čechu,
kam skrýt hlavu svou!
S cizím sdílet lože,
s cizím stůl...
Proč’s nám nechal, Bože,
mošnu jen a hůl?!