Prolévá mě bolest tvoje,
máti má!
ochuzena o své květy,
bez výkřiku svíráš rety;
v rudých listech stopa boje
jak mě dojímá.
Jako vlna, která lehla
do proudu,
v neznámo se život noří
do prohlubně věčných moří,
odkud jiskra jeho šlehla
tobě do oudů.
Do dálky se zrak tvůj v děse
upírá,
prchající život stihá,
co se mdloba v těle zdvihá,
až pak k srdci prodere se:
tak se umírá!