Tak někdy všední připadá ti
ten obřad mše, zřen kolikrát;
ty ohněm, chtěl bys, ať tě schvátí
žár nadšení, však ty jsi chlad!
A hluše tak v chrám zapadají
modlitby kněze, pozdravy;
jak květy bez vůně se zdají,
uvadlé jak by, bez barvy. –
Však náhle jaká proměna je?
tvá duše jihne sladkostí;
dech jiných krajů kolem vlaje
a obestře tě milostí.
Tak měkce duše dotýká se
a poceluje na skráni;
kněz u oltáře plá ti v jase,
je rosou jeho žehnání.
Jsi dojat v hloubi jako dítě,
okamžik proměnil se v sen:
stín světlý teď jak míjel by tě,
zář v líci: „Hle, jsem přítomen!“