Tak mám vás rád v tom plesném shonu, roji, vy drobné perličky, vy holoubkové moji; váš smích ten sladce zvonivý a dětský hle, s čela mého zahnal chmury všecky,
a smutné myšlénky ty létly s nimi jak mračna před paprsky slunečními, a jako pavouk nuda zádumčivá se na dně duše honem v bázni skrývá.
Jest duše má lastura neozdobná, již v písku nalezla dlaň vaše drobná, v niž dechly jste proud trilků jasných plaše; tak nitro mé teď plní hlasy vaše.
Kdo odolal by vám! jste vítěz sladký, jsem zase dítětem na klíně matky; zas vidím v mlhách drahé tahy známé, ten milý hlas, jenž nikdy neoklame,
jej slyším zníti, jak se v dálce tratí, dvě oči dojemně se usmívati a cítím polibky tu na své skráni, tak křídlo snů se chvěje v tichém vlání,
a kolem z luhů, sadů, strání, nivy dech vůně čarovný a opojivý, jak kadidla dým zevšad k nebi vstoupá, na vlnách její skřivan, hle, se houpá,
ta země zkvétající duše zpěvná; i modrá lesů hradba je tak zjevná, že, zdá se, vidím plachých laní oči, tam blýskají a mizí, když v les skočí;
tak hvězda v noci jasné hned se ztrácí, hned zakmitne zas, jako když se vrací; a chaty, jedna výš, ta druhá dole a všecky jako bílé slípky v kole,
když zrní zobat sběhly se sem z dvorů zde na těch polích chudých na úhoru, kde kvetou velké pampelišky zlaté na mezi, kde se děti baculaté
a růžové vždy válí v měkkém mechu hned zpívají, hned smějí se v témž dechu, zrak mají jiskřivý jak kapky rosy, když v květu vzplane, a jsou vždycky bosy.
A nade vším jak požehnání Páně se řine slunce zář v les, pole, stráně a hlahol zvonů se hřbitovních věží; tam moje mladost hluboko kdes leží.
Ó, mládí ztracené, ó, snové zašlí, váš květ můj život více neokrášlí; ať slzí proud se přes něj vroucí leje, je svadlý juž a více neokřeje. –
Proč mlčíte teď? nač ty strachy skryté? jen dále bouřete! dnes všechno smíte! Či ulekly vás slzy ty v mém oku? nechť nermoutí vás, dál jen v hlučném skoku;
ta radosť vaše všecka – záře světla, jež v slzách mých se láme, aby zkvetla hloub v duši mé, v tom chmurném víru co duha míru!
Cookies on Poetry Cove