Chléb bílý ve monstrance svatozáři
to nebeského Krále skromný byt,
oň nebe se zemí se v touze sváří,
však zvolil mezi námi stan svůj mít.
Nás vykoupil své duše drahou cenou,
jsme jeho slavná trofej vítěze;
až s hrobů kamenné se desky zvednou,
chce s námi slavit triumf posléze.
Až do té chvíle s námi být chce sdílný,
sloup Israelův před námi se nést
a v poušti života chce neomylný
nás bezpečně vést ve bludišti cest.
Chce mannou být nám s nebe sstupující
a pokrmem být pro tajemný Hod;
chce žízni zázračnou být za studnici,
bok skály za pramen být živých vod!
Ó zvoňte zvonky, zvony strmých věží,
i ňader rozhoupaných srdce ples;
ať v cesty jeho lilije mu sněží
a růže purpur prostírají dnes!