Jen pevně stůj, ať přijde cokoli,
Ty v lásku důvěřuj svých dětí
a věř, že vroucněji nic nevolí,
než pro Tebe být za oběti;
než pro Tebe zas lít svých synů krev,
stát veždy pevně hradbou Tvojí,
Tvou bolestí svůj zapalovat hněv –
neb jeden žití svor nás pojí!
Jest v Tebe navždycky náš Osud vklet,
ať k pádu spějem nebo k štěstí;
jen z Tebe vždy k nám mluví, co je svět,
jen v Tobě možno růst nám, kvésti!
Jen v Tobě cítíme se dětmi být
a kouzlo domova nám dýchá;
tu jiné nebe je nám za blankyt
a jiný květ má Tvoje lícha.
Jen za Tebe lze pyšně umírat,
tu jiný klid dá tělu země;
otcovskou zemí by se mohla stát,
snoubí se s prachem z nás i ze mne!