Jako blesk to sjelo v rozum chladný,
divinace božské úrady;
nebyl to Duch svatý s nebe žádný,
jenžto velel: Němci do vlády!
Hned se tvářnost země pozměnila,
všude mír, co v Praze němčíme;
v Sokole se tuží paží síla,
v hraničárech, tam se krčíme.
V Stadicích pluh nový pro nás kovou
agrárníci, chvíle nemarní;
vztýčili tam hrdě vlajku novou,
černorudozlatou – agrární?!
Jen co pluh si šťastně dohotujem,
s Němci svorně pak si zaořem;
jakož „Boží bojovníci“ slujem,
Němci za pluhem jdou a my v něm.
Ministr sám, agrár, pozdravuje
po německu Stadic Oráče;
jaká čest to panu Přemyslu je,
od radosti zrovna do pláče...
Dávno dohřměl jásot převratový,
jubilejní slávy, zatracený sen:
stará pohádka to o syslovi,
sotva ježek vlezl: „Už jsme ven!“