Ty svatý dome nad Vltavou,
tak zadumaný v noc i den,
vzpomínky jaké jdou ti hlavou,
že stojíš jako okouzlen?
Jakými asi postavami
se prostory tvé míhají
a čí to hlas, ten vroucně známý,
zachvívá tebou potají?!
V svých nocích zříš zas řady zjevů
se vznášet, stíny, k oltáři;
znít slyšíš ohlas zbožných zpěvů,
extasi svatou ve tváři!
Za koho asi prosby lkavé
se odtud k nebi vznášejí?
Za koho tisíceré „ave“
k té Matce všechněch nadějí?!
Za koho zvedá abatyše,
ozářená jak světice,
své bílé ruce k nebi výše
a komu žehná pravice?! –