Tajemná noc! – šeř zapředla vísku
i stromy snící na stráni v blízku;
lilije stříbrem měsíc teď vzplál
a zlatem aster azurná dál;
a jak se dotknul hvězdný třpyt lístku,
šumot a ševel rozběh se v trysku
po celém háji, v dumách jenž stál,
štěstím a mírem dýchat se zdál.
O kapli Tvoji opřené čelo,
nezřel jsem, jak se zvolna juž tmělo,
jak rosy krůpěj sedla v mech svěží;
v dědinku hledím – touha mě jímá:
jak se jí klidně, tichounce dřímá,
když jí Tvé, Matko, oko – sny střeží.