Je tichá noc, je stříbrnou mhou tkána.
Dva vzdorné proti sobě leží tábory;
jsou hesla stráží vzájem vyvolána,
čest zbraní byla vzdána,
se stanů vlají Mocí prapory.
Kraj v prostřed sněhu prostřen hermelínem,
jak Výsost královskou by vyčkával;
sta perel rozjiskřilo jeho klínem
a jako kouzla kynem
sen čarovný sem od výsostí vlál!
Zpěv jásotný se s hůry k zemi níží,
z bran nebes andělů jdou zástupy,
a jak se chorovod jich kraji blíží,
zřít, sladkou nesou tíži,
Bůh – děťátko, jež v jeslích tiše spí.
„Ej, Lásko, Lásko“, pějí, „sstoupej k zemi,
ej, znova světu všemu zroď se, zroď!
ať vzeplá pod Tvými zas perutěmi
a hoří věky všemi,
ej, oheň milosti v něj žhoucí vhoď!
Ať sláva Tobě věčně na výsosti
a na zemi zas dobrým lidem mír,
dej rozkvést srdcím hněvným do lidskosti,
ať jsou zas bratři prostí,
Svou duhu zářnou vzepni nad vesmír!“
A v hymnu jejich vzcházel den. Ó blahý!
Dech Boží všemi srdci žhoucí táh’;
zbraň padla z rukou, jako brat je drahý,
kdo dřív si byli vrahy.
A duha plála v nebes výšinách.
„Buď sláva Tobě, Lásko, na výsosti
a na zemi nám mír“, jich hřímal ples,
„dej srdcím našim rozkvést do lidskosti,
ať jsme si bratři prostí!“ – – –
a v pole krvavá se v slzách pokoj nes’.