Prvního presidenta dal nám Osud
a vyšší byla moc, jež řekla: buď!
my rostli jsme a sílili až posud:
jím? sami? vděčně zachvívá se hruď.
Však léta přešla, sen jak se svítáním,
my za otce jej měli, jak ctí syn;
teď osiřeli jsme a teskně za ním
se ohlížíme, zmlklí, v duši stín.
Nuž, chvíle těžká přišla, volit sami,
svůj táhnout los, ne sobě, pro národ;
neb duch, jenž půjde nyní dějinami,
z té urny vyjde, našich losů plod!
Pomněme velkých synů naší Vlasti
i slavných králů, jež jme Víta týn;
kdo jdete k urně osudné teď, z nás ti,
přistupte v duchu jich jak Vlasti syn!
Ta svatá chvíle! posvěť vaši ruku,
hle, národ čeká, zatajený dech;
cítíte chvíle té tu všecku muku,
jež vane k vám dnes z celých Čech?!...