To srdce hořící ty’s milovala,
trnový věnec, jeho kříž;
požárem lásky sama jsi se vzňala,
keř ohnivý teď hoříš, neshoříš!
Snoubence jeho pro vždy do věčnosti
snubní ti prsten anděl navléká;
milostí svou sám u stolu tě hostí,
nevěstou ty jsi Bohočlověka!
Myrtový věnec vine tobě skrání
a srdce tvoje sobě pečetí;
ve tvoji náruč milostně se sklání,
jež širší je než kříže rozpjetí.
Jsou marny světa lichotivé svody
a marně ladí do svůdnosti hlas,
tě jiný táhne božský od lahody,
jejž ve bludišti světa zaslechla’s.
Sám před tebou jde, do bělostné řízy
ó viň se, jež ti vlaje do cesty;
jsi oslněna, před tebou svět mizí,
jdeš v nebe, v ložnici jak nevěsty!