SV. STANISLAV.

Lilije bílá – nalomený květ, spíš anděl, na chvilku jenž k zemi sléť, na lůžku chorý svatý Stanislav, smrt přísná stojí u lože mu hlav.

Co duši jeho jímá, jaký žal, že v slzách hořkých pohled jeho vzplál? Po Bohu teskní, slasti nejvyšší, a nikdo jeho proseb neslyší.

A dojemný ať jeho pláče vzlyk, však tvrdých srdcí kolem nepronik’. Tu v tiché žalobě dlaň k nebi zved’, ke kříži v bílé ruce vroucí hled.

A tak se jeho rtoma třásl pláč: „Ty, Pane, sám se smilovati rač! jenž v života’s mne chránil úskalích, kdy v mdlobách klesal jsem, ty’s vždy mě zdvih’.

Přijď ke mně, Pane, zdroji milosti, ať duše má tě v hloubi pohostí; je lačná k smrti – a ty’s sladký hod, tak žízní – a ty’s pramen živých vod;

a má-li v dál se věčnou silná brát, chce prve na tvém srdci pookřát.“ Tak steskem chvěl se v modlitbě mu hlas, slz perly padaly mu s tmavých řas...

A stín jak večera, hle, kolem rosť, sám Ježíš sstoupá v jizbu, sladký host. A jizba jeden lesk a jas a třpyt, andělů slyšet zlatá křídla chvít.

Blíž Kristus, blíž se nese jako dech a úsměv na božských mu hraje rtech. A v rukou jeho svatá Hostie, jak když se bílá růže rozvije.

A na rty horečné mu klade ji, své rámě kolem šíje ovíjí. Jej líbá v bledou skráň a v tichý zrak, a duši jeho bílou zvedá nad oblak.

A v tichu jizby chvěla vůně tu, jak bílé růže voní v rozkvětu; na stěnách jas a třpyt se ještě mih’, však na loži svém světec ležel mrtev, tich:

Lilije bílá – nalomený květ, spíš anděl, na chvilku jenž k zemi slét’.