Tvůj gigantický zjev z mlh věků vstává, laur Nesmrtelných skráň tvou obetkává a vítězných tvých zápasů. Ó bohatýre, meč Tvou nebyl zbraní,
duch orlích vzletů, žhoucí v milování dnes ještě budí k úžasu! V pluh myšlenky i satana jsi vkoval, zryl skálu, k setbě zem svou připravoval,
jež vzešla v řadě tisíc let; dnes úsměv nadzemský ti line s tváří, žeň bohatá se na tvé líše daří, tvá setba vzrostla, klas a květ.
Tvůj národ zde v tu opřen půdu Otčí, vše drží, kam tvůj sáhne pohled očí, tu nevývratně vroucně tkví; a jazyk, jenž v tvém zvonil monastýru,
tu zpívá, jásá v daleku a šíru, tvé nezmenšené dědictví! My rozekvetli jak hůl Aronova, kam’s vetkl nás, jak tvoje setba nová
a mythické tvé práce plod; svou krví mrvili jsme líchy tvoje, my mohutněli v porážky i boje, jak jasan rostli podle vod.
Jsme věrni Bohu tvému, tvoji syni; s týmž žárem lásky v srdcích do svatyní dnes vroucně vstoupáme; u téhož Stolu bílých Mystérií
nám jako tobě do nitra se lijí táž slast i blaho neznámé. Jak Mojžíš slavně v desky Budoucnosti ty’s psal nám svatý Zákon velkých ctností
a silné Sebedůvěry; tvůj hněv jak blesky šlehal v nepřátele, však sladce tekla modlitba tvá v celle, v níž trávil’s život veškerý.
Jak patriarcha národu šel’s v předu, žár mučedníků plál ti ve pohledu, vždy za lid v obět hotový; nám sladké dálky’s v obzor vyčaroval,
když krok náš ve mdlobách se podlamoval, i zaslíbené Království. Dnes zbožně zmlklí chvílí velebnosti, tu skláníme se před prachem tvých kostí,
dech Minulosti dotk’ se nás; tvůj duch jak orel náhle z Věků temna se vznesl a svá křídla přetajemná nad námi prudce rozetřás’.
Tvá blízkost magický žár nítí znova a jako kdysi na proroka slova nám svatý zápal v srdce pad’; aj, ve plameni Ohně tajemného,
náš Věstče svatý, podle ducha tvého my cítíme se znovuzrozovat!
Cookies on Poetry Cove