Tvé chvály zpívám – roznícen tvým zjevem,
ó nedotčený květe, Lucie!
jest uzamčena zahrada tvé ctnosti
a brány – marně katan kruší je.
Ó žádná síla nezlomí tvé vůle,
v zem zarostla jak skály tíž
a žhavým řetězem své lásky Boží
připoutána navždy k nebi již.
Je na odletu bílá holubice,
tvá rána, kate, poplaší ji hned;
jak z vásy nalomené balsám řine,
krev tryskla – slyšel’s křídla zašumět?!