Umdlena byla duše má poutí!
otvírám okna do zahrad Tajemného;
jak vůně projde síněmi její
nad záři slunce čistý duch Jeho.
Celá se touhou zachvěla žhavou,
vypjata vroucně do dálek zamlžených,
jako když chorý po dlouhém čase
u oken sedne do jara otevřených.
A ňadra slabá zdvižena mocně
po dlouhé žízni horečné vůně ssají,
jak bílé ruce myšlénky všecky
vstříc Jemu v dálky němě se rozvírají.