Vy buďte pozdraveny,
tak holé a tak bez listí,
vy nade všechno šťastné,
hle, hořím závistí!
Vši sílu – jarní mízu –
jste do krůpěje vyžily,
v svých květech výskajíce,
jste marnotratně hýřily.
A podzim jedovatý,
otrávený jak blín,
ten sbírá zvětralé jen květy,
pár žlutých listů v klín...
Tak vyžít oheň mládí
a rozjiskřených vášní žeh,
se spíti rozkošemi,
jež urychlují dech.
Pak zemi čekající
to tělo hodit, vyschlý brak,
a ztratit se jak mlha,
zvednutá sluncem nad oblak.