O, jaké kouzlo k vám mě táhne,
mé dítky! když jdu od vás zpět,
když k foliantům ruka sáhne,
hned o vás musím přemýšlet.
A zasednu-li ku pianu,
hned v jeho zvuk váš splývá hlas;
před vaším zjevem všady stanu
a myslím na vás vždycky zas.
I vzpomínám, co s vámi dlívám,
jak žití mé se změnilo;
ta láska, již v hloub ňader skrývám,
teď na ní poupě rozvilo!
Teď chápu: proč má vesna růže,
proč láska má své objetí, –
zda nebe bez hvězd býti může
a člověk šťasten – bez dětí!