Nemáš složit hlavu kde,
když tě teskno sklíčí;
srdce tvoje nenajde
druhé; srozumí čí?
Které rozumělo kdys,
kam jsi klad’ své čelo,
v prach a popel dávno, viz,
se ti zobracelo.
Sladké oči zapadly,
– jak ty znaly zírat! –
dobré ruce uvadly,
slz jež znaly stírat.
Rty, jež svedly zkonejšit
v těžké tebe chvíli,
– však je slyšíš mnohdy znít! –
dávno domluvily.
Kdo mi zůstal ze všech zde?
jen ty, Bože, samý;
však nám zle též nebude,
budeš-li ty s námi!