Ó hvězdo jasná, Tvoje záře milá
jak úsměv sladký padá v duše stíny;
po dlouhé, dlouhé noci těžké viny
Tys žití mé zas nachem ozářila.
Květ naděje, hle, jako růže bílá,
jež zachytla se v chmúrné zříceniny,
jak pyšně vzrostla poupat plné klíny,
svou vůní snivou duši opojila.
Nuž, kol ať roste tma – v mé duši světlo,
nechť venku mráz – v mém srdci jaro zkvetlo
a tisíc písní sladkých v nitru zpívá;
nechť divá bouře zdouvá vlny žití,
Tvůj paprsk zlatý i tím mračnem svítí
a útěchou v mou tesknou duši splývá.