Tak srdce chví se, – oči se mi kalí;
jdu v mládí zpět, chci zase děckem býti,
z kad zpomínky se ze všad na mě řítí –
jich květy sbírám, které bouře svály;
a kudy kráčím, luhy, nivy, skály,
kde slziček se rudé květy třpytí,
i staré olše, které v dumách stály,
vše kyne mi a se mnou teskno cítí.
Hle šerem větví obraz známý kmitá,
jejž věnec svadlých růží kolem splítá,
od dešťů smyt a stářím vetšeje –
a dlouho stál jsem před ním srdcem chorý:
ó mladosti má, Tys ten obraz starý
a věnec svadlý – moje naděje.