Spí v stínu šumných jilmů, opřená je v dlaně; když tísní listů paprslek jí padne v skráně, ta svítí jako čisté sněhy alpských hor a pod průsvitným víčkem modrý zor
jak pod stříbrnou mlhou temná plesa: jest pukající poupě žhavý rtík, jež otevře se každý okamžik; co ňadro její zvedá se a klesá
jak vlny v přílivu. To praví květy kolem cest, to šumí jilmy v obdivu: ó hle, jak něžná jest!
Ať s námi zůstane, ji spněte pouty, stvol útlý barvínku a cudné routy! Kdo kolem jdou, hned stiší se; jak silhouetty jdou po špičkách a sevřou v úsměvu své rety:
„jí nebuďte!“ všem přísně kyne jejich prst, kdo v ruce květy má, jí k nohoum hodí hrst a patří v duchu, jak se ze sna zleká, až náhle vzbudí se, ó jaký žas!
až oko pozvedne se, z trávy řas jak motýl, který po jeteli těká, květ uzří u nohou; kdo spáchal tuto malou lest?
ty květy říci nemohou, že děl: jak krásná jest. Ji vezměm v naše hry a hodokvasy med píti její vnad a víno krásy.
Jak mlhy nad vodami ve měsíčné přízi cos spělo teď; ó vím, lem andělské to řízy, jenž strážní za nimi v dál létli jeden chvat; však každý stanul tajuplným kouzlem jat
a v hloubi nitra pohled hvězdný vniká: tak v klidu jezero jest ke dnu průsvitné, kde sladký lotosu květ kořen zachytne, než na vlnách svůj kalich odemyká,
to duše květ a srdce pel; co praví svaté děti hvězd, co v roznícení každý děl? ó hle, jak čistá jest!
Výš mezi nebes děti v tichém plese jí peruť naše bílá vzhůru vznese!
Cookies on Poetry Cove