Co tajných muk a žalů neskonalých
mou duší hřmělo v dnů mých tesknou chvíli,
kdy slze trpké líc mi zarosily
a hořkou padly žlučí v žití kalich;
kdy nohy mé ach často na úskalích
v krev zraněny se mdlobou zastavily,
a darmo zvedal jsem své zraky k cíli,
jenž v chmúrných mlhách stopen chvěl se v dálích;
a zoufalství spár, když mé nitro zrýval
a mládí obzor hrozivě se stmíval,
Tvůj sladký zjev se vždycky ke mně skláněl
a hebkou rukou chmúry s čela sháněl,
když klesal jsem juž nad propastmi stoje,
Ty, Matko svatá! byla’s – naděj moje.