Tiše padá, tiše, tiše,
jako květy na rov čís,
dlaň je vidět, oblak s výše,
dojat v srdci, netušíš?!
Jak by vinul do rubáše
bílého kdos mrtvé vděk;
slunce vyplakané, zdá se,
jak by tisklo polibek.
Mlhy z lesů ven se tlačí
jako sbory truchlících;
cosi vzlyklo jako v pláči,
to se v tobě smutek zdvih’?!
Vzpomínka to v chvíli této
zvedla se ti v mysli snad
na máj vábný, bujné léto,
intimních chvil na půvab?! –
Tiše padá, tiše, tiše,
jako květy na rov čís;
zde je konec tvojí pýše,
smrtelný neb – také ty’s!