Západu lány krvavou zplanuly žní!
Z popela stínů tma zvolna vzlétla,
rozlila vlny své v obzoru břehy,
noc svého stožáru rozžehla světla,
hvězd lampy v plachtách oblaků bílých jak sněhy.
Hořkost dne prolnula vlnami ze dna,
jak hymny kovové večerních zvonů
když pějí Angelus v soumraky nedohledna,
neznámá tajemství ve slokách tónů.
Zahradu duše prolila smutkem mi hned!
V květy snů padla mi natrpklou vůní:
v zpomínek růže rozpuklé v krvavý nach;
z lilijí touhy z kalicha tůní
žíznivým retem vyssála krůpěje vláh.
Lodi mé shasila světla tekoucí do tmy
ve plachtách vášní, jež smyslnost vzdula,
aby tu v moři neznámých vod mi
k neznámým břehům zoufalá plula.