Šerý stín se míhá krajem,
vlečku plouží za sebou;
do lesů se ztrácí tmou,
všechno tichne tuchy tajem.
Každý strom chví do vrcholu,
listí zakroužilo hned
a pak kanulo v zem zpět,
jako slza kane v bolu.
Nebe jako zakouřené
z ohňů pastvin dál a blíž,
na všem smutku jakby tíž –
je to smutek podjeseně.
Z polí jen zní píseň plesná,
sedlák oře pro ozim,
zpívá těm svým nadějím,
však zas přijde žeň a vesna!
„Přijde!“ mluví do srdce mi
hlasná píseň sedláka;
nad hlavou jdou oblaka –
a mír sladký přistřel zemi!