Své oči sladké navždy zavřela...
zvon – srdce – puklý je. Ta hodina!
Oh, stín jde náhlý duší mojí
a světlo, bílé světlo její shasíná.
A kráčí mými zahradami,
jež prostřely se délkou mojích let;
kde rostou stromů pupence a listí,
svou rukou zarazí jich mladý květ.
A běží k pramenům mých cest,
až divoký jest jeho spěch;
a vybled’ křišťál jejich vod,
že němý trčí v prázdno jejich břeh.
Tmy prostřel vůkol ve vše obzory.
Tu předeběh ho, k hrobu jsem ho ved’:
„Můj příteli, to nejdražší“, dím,
„proč necháváš mi naposled?!”