Dnes Nero krvavý zas zlou měl chvíli, vzdor zkrotit křesťanů že neměl síly. Ten, před nímž bázní třásl se Řím celý a s bohy Olympu i Joviš smělý
a před nímž plazí se a hřbety křiví, psi vyjící, i senátoři siví, jenž bohem zve se sám a z božství hávu, ó běda, kdo by zář mu rval a slávu –
ten, ó žel, pomyšlení mozek rvoucí, víc nebyl Nero velký, všemohoucí! Teď lapen byl jak malomocné dítě od Hebrejce a chycen v Pravdy sítě...
Stál před ním Pavel, apoštol dnes Páně, dlaň v těžkých poutech, v záři bledé skráně. Teď výmluvnosti božské pustil zdroje, všel s caesarem v seč – vítěz vyšel z boje.
Meč dvojsečný, jenž v ústech jeho kmitá, jest slovo každé, blesk, jenž se rtů lítá. „Buď klet!“ řve Nero – a přec „Pravda“ říci on musí v duši hněvem vztekající.
Zas myslí na to a zas pomstou šílí, tu hrdou šíj on jistě k zemi schýlí. A vytrh’ dvéře, eunuchům káže: „Ať ku Ostii Pavla vedou stráže!“
Jej vedli v poutu na řetězu spiatém, kde čekal Nero na trůně již zlatém. A řek’: „Hle, pravda tvá jen v hroby vchází; co Bůh tvůj, víra tvá, jež smrtí mrazí?
Nač váháš? Odřekni se svého bludu, já, Nero, bůh tvůj, milostivý budu!“ Děl apoštol: “K té zemi duch můj nelne, jen smrt mě vpíše mezi nesmrtelné!”
Vzkřik’ tyran: „Sem jméno tvoje vpíše v písku, by vichr rozmetl je křídlem v trysku!” Kýv’ rukou a krev tryskla jasnou září, než purpurem se zakryl – v jeho tváři.
Však hlava světce zářící a skvělá, ta k nohám skočila a slova hřměla: „Ó bídný, v líce tvé, jež zlobou dýší, já krví nesmrtelnost svou teď píši?”
Cookies on Poetry Cove