„Ó synu můj! má ruka žehná Tobě;
juž vínek trnový ti na skráň splítá
zášť fariseů – na dně duše skrytá,
jak zmije, jejíž neujdeš víc zlobě;
však neklesej v té chvíli teskné v mdlobě,
co život tobě? trýzeň okamžitá?
je tobě smrť jen branou, kterou svítá
zář věčná tobě připravená k zdobě.
O jdi jen, duch můj tebe doprovází,
nechť v cestu posměch lidstvo tobě hází,
v té době zvedni zrak svůj v slzách vzhůru,
tam kyne Pán ti prostřed rajských kůrů“ –
a Maria dlaň vztáhla žehnající. –
Když k smrti šel, měl sladký úsměv v líci.