Jak den, kdež večer v zlato moře klesá,
plá nachem zem a hory vlny lesa,
jak slunce zářící se v hrob svůj sklání,
hle, Matka Boží v tichem umírání.
To ráje předzvěsť, čím jí srdce plesá,
duch její orel vzlétá nad nebesa,
co plane tvář jí v božském usmívání,
hled její nemá slz a ústa lkání.
A vzduchem jak by tóny zašuměly
tak tajuplné, snivé – a tlum skvělý
hle z brány nebes k ní se nese, k loži;
to andělů dav, prostřed Syn je Boží
a v náruč jímá Matku – k srdci vine...
oj v loktech těch se sladce odpočine.