Hle, kraj náš plný slziček je květů,
vždy prostřed jara vykvetou nám znova.
Proč kvetou zde? znak kterého jsou slova,
co rudé rty jich říci chtějí světu?
Kdo jimi tady cestu svoji značí,
těch hvězdic purpurem a krve nachem?
kdo zvolna v zármutku či v kroku plachém
přes kraje naše každým rokem kráčí?
Dí báje stará – v zbožných srdcích žije! –
když Kristus šel, krev v obličeji,
na nohou – zkvetly Jeho ve šlépěji,
než donesl kříž na vrch Kalvarie!
Ó teskná báj! proč při tom bezejmenná
mne chvátí bolesť? Co tu Kristus hledá?
Té krve tolik pila vlasť má, běda! –
či není dosud, Kriste, vykoupena?!