Padla hvězda v bílé noci
s nebes hluboka,
z hloubi ňader slza stkvoucí
tryskne do oka;
pohasnula nad propastí
hvězda jako sen:
slza tvoje temnem žití
nepohasne, dále svítí
dále v noc i den!
Zachytí se jako perla
chvějíc na řase,
jako hvězda, třeba v duši
v půlnoc stmívá se,
třeba nebe nadějí tvých
celé pod mrakem,
třeba zmítá bolesť nitrem,
z ní to svitne novým jitrem
jako zázrakem.
Je to vůně duše tvojí
puklé v rudý květ,
je to nard, jenž zlatý stéká
na listy a snět;
jest to moře, jímž uniká
bolu lidský duch,
kam se azur nebes níží,
kudy v těžké chvíli shlíží
v srdce lidské Bůh.