Já viděl slunce v exstasi svých snů,
to z moře lásky vystupuje,
brod červánků je krví, kudy pluje,
jak eremit na prahu sluje
já po něm ruce pnu.
Pán přibit na kříž, v skráních trny kol,
na ňadrech jeho visí žhoucí,
je vážou k srdci, jež přestává tlouci,
po těle šňůry krve schnoucí
teď v smrti smutný pól.
Jsou sladké hrozny z Engaddi,
pod slunce žárem vrou zrn šťávy;
mé city v jeden žár a oheň taví
tvůj, slunce Golgoty, blesk žhavý
a plný záhady.
V mou skráň krev bije rozňata,
jak trny, jež se v spánky boří;
mé ruce, nohy mé i bok můj hoří
jak růže s ostny, když z nich noří
tvá svatá, Kriste, stigmata!