Jest nebe tvář ve smutku závoji,
jej slunce nadzvednout se zdráhá,
a kalich květů rozvát po zemi
jak rozbitá číš tvého blaha.
Tvé oči vlhnou, hlava kloní se;
list žlutý na stromu se chvěje:
na stromu života to vzpomínka,
než oderve ji beznaděje.
Zem v mlhách tone jako v mrákotách;
jak svíce u rakve když kmitá,
hle, slunce sotva chvíli probleskne
a v rosy krůpějích se chytá.
Tu nepoznáváš kouzla země víc;
co zasel čas, teď chvatně sklízí:
ó marně tiskneš k ňadrům ruce své,
tvůj krásny sen – s ním také zmizí.
Ty vody kalné tiše plynou v dál,
a hvozdy smutkem jsou už němé;
a květy, kde jsou ještě v poupatech,
slyš, jak by dechly: uvadneme!
Mé oči kalí se tak slzami;
ó, písně, kam jste prchly, rcete!
ach, štěstí, lásko, sladká poupata,
mám uvěřit, že uvadnete?!