Tma! nekonečnem křídla její víří; kam oko hlédne, děsivá se šíří a pod ní bouří to a vře a syčí, tisíce tvarů hyne zde a klíčí
v tom moři neznámém, jež tmou se valí, boj věčný hmoty, skon a přechod stálý, vše jeden chaos divý, bez jména. V tom blesklo tmou, ó jaká proměna!
nad chaosem, jenž kypí těžkým ruchem, teď pestrou duhou klene se to vzduchem: chór andělů to, co jich nebe chová, svá křídla spíná výškou lilijová,
s jich tváří deštěm jas a záře splývá, s jich retů hymnus, melodie tklivá, horoucí lásky jejich věčná daň: „Ó svatý, svatý, svatý, juž ó skaň
tvé slovo tvůrčí v směs tu bez života, v ten chaos hrůzný, v němžto kypí hmota! Svou projev myšlenku, ať moc tvou hlásá děl tvojich věky nevystihlá krása!
Mrak zjasni, jenž tvé čelo chmurou clání; ó rci to slovo tvůrčí bez váhání, jež vesmír divem božským oživí!“ Tak dolů padá hymnus jejich blouznivý. –
Však nejvýš, v smaragdovém jasném trůně v svém lesku všemocném se Velký sluně, Bůh – Tvůrce trval v zamyšlení dumném. On nezřel chaos, který v reji šumném
se každou chvíli zdvih’, výš střikl pěnu, on patřil v budoucnost mu odhalenu: zřel svět, jak z ruky jeho divem vzchází, zem jeden květ a moře beze hrází,
výš blankyt hvězdami v noc zlatem tkaný, na zemi člověk, z hlíny vyvolaný, dech Boží silný s tělem jeho srost. A člověk poznal svoji vznešenost,
pych naplnil ho, cítí obří síly; své čelo zved’ a ctižádostí šílí, zem je mu úzká a trůn tvora nízký a věžmi měst mu blankyt je tak blízký,
hřmí v nebe, myšlenky své splétá jak řebřík, kterým vnikne na trůn světa, vše podmanit chce, zdeptat pod svou nohu; chce více, než být roven svému Bohu,
výš, nad něj výše míří jeho pych! A propast bezdná stal se jeho hřích, kam nejbídnější v zhouby věčné jícen, dřív Boha chrám, teď v smutné trosky sřícen. –
Ne navždy! Hle, tam pahrbek se zvedá, kol něho zář se rozestýlá bledá. Stín Kalvarie z chaosu to vstává a na ní kříž a na kříži tom hlava,
jí v skráně trnový se vínek vbodá; je tělo zdrané, z srdce krev a voda se řine, ale „milost“ šepce ret! Ten obraz zřít, ó jak se nezachvět...
však dál svůj obraz Tvůrce rozepřádá: ta hlava mroucí, která k prsům padá, s tím kolem skrání bledých vínkem z hloží, ach, zná ji dobře, sám Syn je to Boží,
jejž nad vše miluje jak jenom sebe, s nímž sdílí trůn svůj i to věčné nebe. A proto slza velká v svaté řase mu v žalu nekonečném zaskvívá se;
teď sjela v tvář, teď padla do vesmíru a žhavá točila se v jeho víru jak meteoru zlatoskvoucí kruh. A smírným okem hleděl za ní Bůh.
jak sám by obdivoval její krásu, když nad chaosem, který trnul v žasu a tišil se v svém bouřném kolotání, se nesla, a mrak mizel s jeho skrání.
Křik’: „Budiž světlem! nad tou hmotou vřelou ať slzná křídla tvá se rozestelou. Buď znakem mého slitování k tvoru, i když se k nebi vzepne ve svém vzdoru,
když Lásku věčnou, až se k němu skloní, on k smrti zraní a kříž schystá pro ni, ty hlásej mír a zvěstuj odpuštění; když budeš měřit žhavou pout svou denní,
tvůj zářný paprsek plaň požehnáním, v němž k lidu svému Bůh se vždy zas skláním a v srdce jeho tmy se usmívám.“ A slza stanula, v hloub její plam
se vzduchem lil; v něm vesmír zaplál celý, tmy lehly v propasti, kde rozkypělý vřel zase chaos a se stříbrem pěnil, a obzor červánkem se zarůměnil.
V tom jase Bůh se zvolna v dálce tratil, pruh andělů mu křídly cestu zlatil a jejich zpěv se odrážel a hřměl: „Ó Tvůrce, nejprvnější z tvojích děl,
tvé slunce, jež jsi vetknul do vesmíra, tvou lásku hlásej, které není míra. Ta nám je sluncem, do věčnosti plane, je blaženost, k níž nikdy neustane
tvor každý toužit jako v domov pravý, a vášnivě krok vléci kolísavý; ó svatý, svatý, svatý...“ Tak zpěv zmíral, co vesmír, plný skvějících se spirál,
své první jitro pozdravoval něm. Z chaosu zvolna zdvihala se zem!
Cookies on Poetry Cove