Bylo juž k večeru – padal
par závoj, modravá mlha,
bylo tak volno a krásně,
oko že blahem až zvlhá.
Na zemi přece juž trochu
zeleně mladé a svěží,
na skráních plničkých vrásek
jako když úsměv to leží.
A koho na cestě potkám
z oka mu štěstí kus září;
zdá se býť celý svět dobrý
stejně tak v srdci jak v tváři.
Jenom ty postavy schudlé
dělníků mihly se kolem
jako ty ploužící stíny:
těžké ty rosou, ty bolem.