Přede mnou leží rozprostřena,
jí slunce prosvitlo z mlh mušelin;
jak zázrak čarokrásná žena,
jiskřící ohněm jižních vín!
Pod hlavu složila si ruce,
jak mramor jejich loktů běl,
a ňadra oddychují prudce,
jež tuhý korset obestřel.
Postava pružná, svůdných údů
a pohyb její dívčí vděk.
Kol roztaveným zlatem půdu
jí pozlacuje paprslek.
Nedřímá, sní jen v kouzlu máje
a květem protkala si šat;
na skráni věneček jí vlaje
zelený, netknutých znak vnad.
Neb panenská je ve své kráse
a nesetřen je vonný pel;
tak bezstarostně usmívá se,
vítězstvím jista, kdo ji zřel.
Na klíně jejím, skvějíc, leží
zrcadlo lesklé Vltavy,
kde shlíží svoji krásu svěží,
marniva hrou té zábavy.
Hle, blankyt nebe k ní se snesl,
oparem modrým obklopil;
to jakýs bůh jí k nohám klesl,
aby ji zemi uloupil! –
Oh, Praho, Praho, tys ta kráska,
k níž zahořel jsem rovně též;
snů skutečnost jsi, srdcí láska,
z nás koho nepodmaňuješ!
S Chotkových sadů zřím tě v snění,
ty nejlíbeznější všech měst;
frejířů neslyš lichocení,
k své kráse hrdost poj a čest! –
Sni klidně o své lásky blahu,
zrak zasněn, v tváři ruměnec:
neb národ miluje svou Prahu,
žárliv! jak věrný milenec.