Sen nejsladší, Ty ke mně sestupuješ
a rozkoší mou prožehnul jsi hruď;
mým touhám ostýchavým řek’ jsi: buď!
a k věčnosti je vroucně prohlubuješ.
Mé natržené plachty ještě vzduješ,
jen silné větry milostí svých vzbuď
v svém bílém stanu, odtamtuď,
kde ponížen se v lásce zahaluješ.
Kam pozvednout svých zraků ještě mohu
a ruce v modlitbách kam obrátit?
Svět mdlého neslyšel; jdu k svému Bohu,
jenž láskou všecko sobě podmaňuješ
a klesajícím jako hebký štít
svých cherubínů křídla nastavuješ.