Čís’ písně hlas pad v zadumčivý les:
hned každá sněť rty skryté otevřela,
v nich zněla, tichla, vzdechla a zas mřela;
už ticho jest! však v dálce vzdechla kdes.
Kam spěl ten tichý zvuk, kam v temno kles?
snad ještě ozve se z té hloubi, jež se stměla,
snad více nevyzní už nikdy zcela;
jej zítra uslyším zas jako dnes!
To jméno, kdo je vdechnul do mé hrudi,
to jméno sladké, anděly jež spijí,
kdo křik je, ptám se, v myšlenek mých les?
Hned tichne, hned se v srdci chvícím budí:
kdy dopěje svou tklivou melodii?
zní duší stále včera jako dnes!