Sem sypte květy, nejkrásnější truste,
ať naplní vše vůně opojivá;
sem poupat koberec, jest příliš pusté
to lůžko, kde Bůh lásky odpočívá.
A kadidla ať dýchnou dýmy husté,
den okny bílými zář příliš vlívá;
jak šedé záclony je vzhůru pusťte,
neb Božství rádo tajemně se skrývá.
Jen srdce nechte v prvním jejich vznětu
v té vůni kolem rozházených květů,
jež vadnoucí jest vždycky silněj cítit;
je nechte, panenské své lampy žhavé,
v ty dýmy thuribulí kolébavé,
jak Ženichu vstříc z duší ložnic svítit!