Zřím všecku slávu tvoji plát a plát
s té Hory Svaté, trůn kde skvoucí máš,
zkad hledíš do těch českých niv a lad,
jež strou se sem a za ty hory až.
Tvůj pohled mateřský tak měkký je,
ty znáš ten dobrý zmučený lid v nich,
jenž teskně živoří a nežije,
je k smrti trpěliv a v mukách tich.
Jenž jenom k tobě v chvíli nejtěžší
sem přijde v slzách z hloubi vydýchnout
a nadějí se znova v tobě potěší,
že nedáš neslavně mu zahynout.
Ty snědá Paní, Dolorosa dřív,
jež bolest znáš a znáš i kříže tíž,
jíž do rukou dal Syn tvůj moc a div,
ty, Matko Ukřižovaného, že pochopíš!
Že znáš ty sladké sny a naděje,
jež živí slzami a modlitbou
už staletí a nová generace je
dál nese jasnou pochodeň jak tmou.
Hle, jsou ta role jako ramena,
jež k trůnu tvému sem se strou;
kdy ruka tvá jim s výše požehná,
kdy rozvlní se posléz svobodou?!
Tvůj trůn jak k ňadrům svatý talisman
tak vroucně tisknou, výší k nebesům
a doléhají dětsky se všech stran:
kdy skutečnost dáš všechněm jejich snům?!
Ty Nepřemožitelná a ty Vítězná,
jak snu je minulosti hořké zhosť,
jich poroby zlom pouta železná
a slávě jich dej všecku budoucnost!