Zpěv sladký řine
jak pramének a jako řeka,
mé srdce vinné
čís jala hebce ruka měkká.
Je k výším zvedá,
dá pršet zlatým deštěm milosti
a vzejít nedá
mé vzdorné hrdosti.
Níž na kolena
mě nutí milostností svojí,
jež nemá jména
a díků mých se plaše bojí.
A kouzlo přede,
jež duši orlí silou uchvátí
z té hloubi šedé
až do mystických závratí.
Ty sladké hlasy,
jež jako květ se rozvíjejí,
jsou echem asi
těch věčných božských epopejí.
A vrhám všecko
jak přítěž do vln svého s vraku
a jako děcko
nic necením, jen lásku v zraku.
Dál melodie
jak příval rostou kolem mne,
a bolno mi je,
co bylo, co je ztracené.
Své touhy hříšné
jak cetky vmetnu do vln návalu,
sny svoje pyšné,
vše žití rozkoše, tak bez žalu.
Svou sněnou slávu
jak lauru snítku poloztlelou,
a v dlaních hlavu,
v nich pohřbím minulost i celou.
A z všeho bytí
víc pro mne nezbylo než ty a já,
a mé je žití
ten refrén sladké písně „Maria“.