Ty zástupy, dřív tak bídné,
jež smýkaly se po schodech
v svých úzkostech hrozných, vlídné
Tvé milosrdenství, jichž vzýval vzdech,
jež v krvavém světle kříže
se podobaly mučedníkům tak
té země, již k slzám kletba víže,
prst k prstu spiatý, vyhořelý zrak,
jež pokorně rty své tiskly k dřevu,
kam přikován pněl Spasitel,
svá stigmata nabízeje bez úsměvu,
neb mrtev byl, když srdce otevřel,
to voj teď, jenž triumfálný kráčí,
jak dobýval by tady svého Jericha,
jich vítězný hlahol po bolestném pláči
se ambity kol rozlíhá,
svou královnu vzývajíce hromně,
jež na stříbrném oltáři se skví
a za žezlo vine v loktech skromně
své nemluvňátko, šťastna v mateřství.
Neb přímluvy její otřesou, ó Bože,
Tvým hradem spravedlnosti,
až zástup, své vzlyky písní množe,
se vrhne k nohám jejím s vroucností.
Z Tvých dlaní se vymknou žhavé pruty,
jež zvedal’s, abys do jich šlehal řad,
dřív k slzám jich přísně nepohnutý,
jich žalné prosby hotov odmítat.
A milosrdenství, jež v Tvém oku zmůže
hněv, pomstu sršící, až na úsměv,
dá z dlaní Tvých padat růže, růže
tak rudé, milostné, jak Syna Tvého krev.