Zřím všecku slávu Tvoji plát a plát
s té Hory Svaté, trůn kde skvoucí máš,
zkad hledíš do těch českých niv a lad,
jež strou se sem a za ty hory až.
Tvůj pohled mateřský tak měkký je,
Ty znáš ten dobrý zmučený lid v nich,
jenž teskně živoří a nežije,
je k smrti trpěliv a v mukách tich.
Jenž jenom k Tobě v chvíli nejtěžší
sem přijde v slzách z hloubi vydychnout
a nadějí se znova v Tobě potěší,
že nedáš neslavně mu zahynout.
Ty snědá Paní, Dolorosa dřív,
jež bolest znáš a znáš i kříže tíž,
jíž do rukou dal Syn Tvůj moc a div,
Ty, Matko Ukřižovaného, že pochopíš!
Že znáš ty sladké sny a naděje,
jež živí slzami a modlitbou
už staletí a nová generace je
dál nese jasnou pochodeň jak tmou.
Hle, jsou ta role jako ramena,
jež k trůnu Tvému sem se strou;
kdy ruka Tvá jim s výše požehná,
kdy rozvlní se posléz Svobodou?!
Tvůj trůn jak k ňadrům svatý talisman
tak vroucně tisknou, výší k nebesům
a doléhají dětsky se všech stran:
kdy skutečnost dáš všechněm jejich snům?!
Ty, Nepřemožitelná, a Ty, Vítězná,
jak snu je minulosti hořké zhosť,
jich poroby zlom pouta železná
a slávě jich dej všecku budoucnost!