Prameni tajuplný, s nejvyšších vrcholků tryskající, na věky Slunce kde živých září, zázraků Řeko a divů.
Sedmkrát vnořen, kde každý z nemocí smrtných jde svěží, z lázně jak hřející vystupují zardělé po celém těle děti,
prostřenou po matce náruč. Ó moře, bez konce, bezdné! Lunou v němž přejasných nocí Láska se odráží lilijová,
mlékem se rozlévající, v paprsků tisících jemně jako síť zavěšujíc se přestkvělá neviditelných
na bodech prostoru všeho. Jeden dotek, surová pak rána, a hned z bílých květů ňader vyskočil déšť purpurový
v milionech žhavých krůpějí rosa padající stále: věčně dští a nepřestává, naplňuje prostor září,
duše naplňuje vůní. Nápojem jest sladším strdi nebo úl jest ňadro Boží a květ Láska srdce jeho,
kteráž jako lotos zkvetla, na krvavé řece houpajíc se, pel svůj všechněm nabízejíc. Rozpjaty jsou ruce nad ní,
ukazují do všech konců; nakloněna hlava siná, ozdobená trnů věncem; opatruje ji jak Strážce,
jejž smrt překvapila náhle opřeného o hůl v snění u stáda se pasoucího. A na krvavé řece jako lotos
se houpající, Láska zpívá: Jsem věčně živa, smrti neznám a zde jsem rozpjala náruč, chtíc objímati světy.
Ale když silou rozepjetí zemdlela k smrti ramena má a úzkost v roucho sesinalé oblékla moje tělo,
úderu čekajíc já kopí, hořící touhou já vytryskla jsem zaplavit světy, zaplavit i duše, úrodou duše naplňovat Vesmír;
Vám požehnání nésti, kletby děti, Vám, plémě bolesti a smutku, obmyji se vrásčitých skrání, sežehnu všechen bol, jenž tráví;
uzdravím hnisavé Vám rány, že zaschnou pod mystickým žárem. Znectěné tělo zbělím nad sníh, tlící by rozkvetlo zas jako lilje
na poli pod tropickým sluncem. Vás, syny staletého jařma učiním Božími zas Syny; jak purpur padnu kolem ramen,
prostru se přes nesmělé duše. Tak do skonání budu s Vámi v kalichu hoříc zapálena Slovem, jak lampa věčná pálíc tmu a stíny;
usmívající se jak Světlo, odestrouc nepochopitelné zrakům, neviditelné Dálky sblížím, posilním poutníky, již odcházejí,
k nejsilnějšímu Vítězství tam, když zemdlí neschopni už k boji! Jsme jak malomocní v lomení ruk, v hořkém pláči
sedáme zde předůvěrně kol zázračné Hlubiny ňader u vyvírajícího Pramene zde. Duše naše nořící se z těla,
hříchem jsouce prostituované, sdrané divých vášní hlodem, vhružují se zmlklé v hloubi, lovci perel obtěžkáni velmi,
tisíc tisíců víc každou chvíli, každým okamžikem rostou, není konce, není ani počtu! A hle, vystupují z brodu
krásné jako plémě bělostkvoucí, oděnců jak archandělských pluky, jak kdys vyšly z lilijové mysli Všestvořujícího Otce nebes.
Buď pozdraven, Prameni duší! Buď pozdravena, obrozující Řeko! Buď pozdravena na věky, Krvi Kristova!
Cookies on Poetry Cove