Vždy, zřím-li vládce v pyšné zlatohlavy
svých srdcí prázdno krýť a v hermelíny,
sta rukou plašiť s čela jejich stíny,
v jich nudu otroků zníť jásot lhavý
a pro myšlenku zpozdilou mříť davy,
již zrodil caesar v přepychu už líný,
chtě oslavit se rekovnými činy –
má duše v snění vždy Tě s plesem zdraví,
o Maria, Ty panovnice světlá,
jež v Nazaretě potají jsi květla,
až v temno bludu a v stín hříchu klatý
jsi náhle zaplála jak zábřesk zlatý
a rozechvěla srdce lidu mělká –
ne mocí žezla ale – láskou velká!