Zatoužili po rodné jste zemi,
posestrinská náruč nezkonejší,
láskou její stlané lůže zdejší,
ni rov, skrytý celý pod růžemi!
Zabolelo srdce, zavolalo,
proniklo to Matky rodné hrudí;
však ji po vás stesk i stejně trudí,
káže: „Uhni, řeko! ustup, skálo!
Ó mé děti, moji bohatýři,
vraťte se mi srdci vytoužení,
bez vás štěstí moje celé není,
snad se potom bolest moje smíří!
Schystala jsem lůže do vavřínu,
neb se na svých štítech navracíte,
trofeje své, rány, v rubáš skryté,
spěšte spočinouti na mém klínu!
Jako Dolorosa, pod kříž vkuta,
stenem nezakvílím v bolu zmatku,
jak se sluší na junáků Matku,
hrda na své syny, nepohnuta!
A tu cestu ve mohylu tmavou,
vítězi jak, jenž se z boje vrací,
pro památku všechněch generací
vystelem vám bohatýrů slávou!“ –
„S Bogom!
bratrský ty drahý, český kraji,
jenž si choval nás jak svoje vlastní,
ve kterém jsme cestou zdřímli šťastni,
navždy srdce pamět zachovají!“ –
„S Bogom!
Česká země, vaší posestrina,
jak by vás k svým ňadrům netulila?
odcházíte, jak by netesknila?
jedna krev nás, snubní prsten, spíná.
S Bogom, junáci!“