Jak lilje pokosené,
hozené k dveřím chat,
po návsi roztroušené –
jdi, jdi se podívat!
Jak rybky lekající
sotva dech zachytnou...
Evropo tancující
s tou humanitou pochybnou,
tisíce roste stohů
těch dítek rdoušených,
žaloba na tě k Bohu
a kletba na tvůj smích,
na maitress tvojich kmenty,
buržoů kvas a hod,
na rvavé parlamenty
a na ten celý rod.
Viz, od chaty jde k chatě
Hlad a Smrt, jeho žnec,
tam kosí vrchovatě,
vše složí na konec.
Slyš chropot dětských rtíků,
je stesk to, naděj ještě snad těch,
jež pět by chtěly píseň díků
a mrouce patří na Západ!