To rozkoš nejsladší, jíž nerovná se,
dí milenci, dvou duší splynutí,
jež Vesna vynutí,
když tančí po březích v své nahé kráse.
Ach, rozkoš sladší je, dí jiní zase,
to matky láskou k dítku vzplanutí,
na něž jen v pohnutí
pak život všechen toužně vzpomíná se.
Nad obé větší rozkoš trávím skrytě,
víc nežli milenec, než může dítě,
a Boha vzpomínka ten zázrak tvoří.
Toť milenec, jak žádný nezahoří,
to máť, jež krev svou dá mi, mru-li hlady,
a věčnost miluje mne přes vše zrady!