Hle, země červánky, ó růže, růže!
tak v purpuru tvá zora, vesno, vzchází,
přes stráně řine se, přes holé srázy
a valí přes vln jiskřivých se lůže.
Zem chudičkou vždy ovíjejí úže,
jich vlna přes kraj propastí i schází,
až nebe zdivené – pláň beze hrází –
své oko modré otvírá jak může.
Ó květy nádherné a ve purpuru,
na zemi zkvetlé místo na azuru,
té růže mystické, jež s věčna prahu
nám kyne červánkem výš k ráje blahu,
že té, k níž duše v nadšení se vznáší,
jste symbolem, mně nad všechno jste dražší.